Řekni mi, řekni




Hrozně mě baví něčím zajímaví lidé. Ať už tím, že něco vytváří, cestují nebo si ve svém životě něčím prošli. Proto už druhý rozhovor na tomto blogu. Eliška mě mimo talentu na malování a kreslení zaujala tím, že žije už 4 roky v dětském domově. A mě neskutečně zajímalo, jaké to tam je.
Jak dlouho jsi v dětském domově?
V děcáku jsem od poloviny října 2012, takže teď jsou to 4 roky a dva měsíce. Ale předtím jsem byla ještě víc jak 3 měsíce v diagnosťáku. Rozhodovalo se tam, kam vlastně půjdu. Jestli do děcáku nebo do pasťáku.

A proč ses tam vůbec ocitla?
To je složitější, z části to bylo proto, že jsem do školy nechodila půl roku kvůli spolužákům, kteří mě šikanovali. Z druhé části je to proto, že jsme doma neměli vhodné podmínky k životu. Zkráceně. V OSPOD usoudili, že máme doma bordel a že nás tam nenechají. Asi to mysleli dobře, no.

Máš nějaké sourozence?
Mám 2 sourozence. Bratry. Oba jsou mladší než já. Ten starší (16) je se mnou v děcáku. Ten mladší (13) bydlí u matky.

Vídáš se s rodiči?


Vídám se občas s tátou. S matkou v kontaktu být nechci.

Máš pokoj sama pro sebe?
Ne. Byla jsem na pokoji celkem s čtyřma lidma. Respektivě. Vždy pouze s jedním člověkem na pokoji. První byla holka co je mladší než já asi o 3 roky. Ta je v děcáku od mala. Pak jsem bydlela s její sestrou, která trpí schizofrenií a hodně se sebepoškozovala. Byla často v Dobřanech. V psychiatrické léčebně. Brala hrozně moc léků a byla pořád unavená. Měla hrozný výkyvy nálad. Pak jsem rok bydlela se svým bratrem. Teď bydlím s holkou ze čtyř sourozenců, co přijeli před rokem. Také se sebepoškozuje. Ne tak drasticky. Ale krade. Už mi ukradla několik věcí.

Slavíte v dětském domově Vánoce?

Vánoce se samozřejmě slaví. Máme určitou částku na dárky a také bývají sponzoři, od kterých si také můžeme něco přát. Ale samozřejmě máme štědrovečerní večeři a tak.

Jezdíte na výlety nebo někam na prázdniny?

O prázdninách a víkendech se někdy jezdí na výjezdy. Buďto jde o výlet s návratem ještě ten den a nebo jde o vícedenní pobyt někde ve sponzorovaném ubytování. Například. V zimě se jezdilo na hory a bydlelo se v hotelu, kde jsme měli pobyt a stravu zdarma. Platila se pouze cesta a vleky.

Jaký jsou lidi v dětském domově?

Vychovatelé tam jsou překřtění na tety a strejdy. Nespravedlnost, nesmyslné zákazy a tresty jsou tam běžně. Fyzické tresty se tam nevyužívají, ale na psychiku je to docela záhul. A děcka. Drzý, kradou, kouří už v raném věku. Od deseti let. Několik holek tam už během pobytu otěhotnělo, ani pořádně nevědělo s kým. Bylo jim většinou tak 16. Celkově je tam spousta zvláštních dětí.

Nevzpomeneš si na nějaké průsery, které se staly u vás v dětském domově?

No. Já a bratr jsme prakticky bezproblémoví. Ale byly tam různé kreatury. Feťáci. Jeden kluk tam byl obviněn ze znásilnění. Útěků tam bylo taky pár za tu dobu co tam jsem. 12 až 13 leté holky přišly z vycházky na mol. Klasika.

Znáte někoho z dětského domova?
Přeji krásný zbytek dne, Michaela.

15 comments

  1. silný článok, zaujímavá téma.. po dlhom čase v blogosfére niečo, čo ma úplne vtiahlo ;)

    Sabi z blogu Beautiful savage

    ReplyDelete
  2. Znám, a bohužel ty špatné případy. Ale na druhou stranu vím o pár slečnách, které bezproblémově vystudovali SŠ a teď jsou i na VŠ - např. na Karlově univerzitě, což je úžasné. Nejvíc mě fascinuje ten rozdíl - jedni kouří, fetují, jsou neurvalý, sprostí a já nevím co a druzí dokáží v pohodě vystudovat a vážit si těch věcí a toho, že se mají kam vracet.

    Skvělý rozhovor ;) Je fajn, že někdo promluvil i o tom, jaké je to tam uvnitř dětského domova.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Určitě se najde hodně lidí z dětského domova, kteří jsou zpěváci, mají doktorát či udělali něco pro zemi. Je to asi o přístupu k životu. A věřím, že Eliška bude jednou designérka nebo něco podobného. Určitě neskončí na ulici. :) A děkuju!

      Delete
    2. Smutný je, že někdy i slušné dítě, co se ocitlo v děcáku cizí vinou, má od některých lidí "nálepku", že je z děcáku a automaticky tedy musí být třeba zloděj nebo gauner nebo feťák či cokoliv. (Mně osobně se to třeba stalo, když se na intru ztratily peníze a tablet, holky z patra co věděly, že jsem z děcáku se sebraly a když jsem nebyla na pokoji, chtěly mi prohledávat věci, byly přesvědčené, že jsem to ukradla já. Až zpětně, asi po roce jsem se dozvěděla o tomto křivém obvinění, mezitím se peníze i tablet "našly" a holka, co to ukradla, už na tom intru není...) Pak je ještě druhý extrém - litovači, jakmile se dozvědí o tom, že je dítě z děcáku, je jim všechno až přehnaně líto a pak se už na to dítě nikdy nepodívají jinak než na chudáčka z děcáku. Ano, empatie je dobrá věc, ale přehnaná lítost moc "síly k boji" nedodává... :D

      Delete
  3. Opět velice zajímavý a tentokrát i dost silný článek. O dětech z dětského domova jsem nikdy nic moc neslyšela, rozhodně nic přímo od nich. Nikoho z domova neznám, vlastně jsem se ani s nikým nesetkala. Musí to být náročné. Slečně držím palce a přeji jí, aby měla šťastný život. A tobě děkuji za možnost nahlédnout do zákulisí dětského domova.

    ReplyDelete
  4. Moje teta si adoptovala dvě holčičky. (7 a 4 roky) Museli je trošku vychovat, jelikož toho hodně neznali. Neznali ani ty základní věci.
    Nejvíc mě překvapilo, že neznali kakao a k večeři věčně chtěli namočený rohlík v mléku. Ta menší si pak to jídlo nechávala jídlo v puse třeba i přes noc.
    Dětský domov je dost silný téma.

    Jinak dost povedený rozhovor :).

    ReplyDelete