První rande

Všechno je jednou poprvé a každý má o tom svém jiná očekávání. Já si například pod pojmem „první rande“ vždy představovala něco ve stylu romantické večeře při svíčkách, pikniku na rozkvetlé louce či procházce po večerní Praze.

Nevím, kde se ve mně vzala odvaha napsat jednomu lamači dívčích srdcí ze základní školy mé kamarádky, jestli by se mnou nechtěl jít ven, ale k mému překvapení s pozváním souhlasil. V tu chvíli jsem byla štěstím bez sebe. Můj mozek začal pracovat a vytvořil se v něm celkem důležitý dotaz: „Co si asi tak vezmeš na sebe?“ Podle mého módního vkusu v roce 2012 jsem zvolila napodobeniny vysokých Conversek zdobené decentním řetízkem, mikinu s potiskem americké vlajky a poděděné džíny po mámině kamarádce.

Ani jeho outfit bych určitě nezařadila mezi ty nejlepší. Přijel totiž na kole, a jak jsem se v ten den dozvěděla, tak vhodný cyklistický úbor se skládá z elastického oblečení. Bylo zajímavé vědět hned na prvním setkání, na čem jsem. Naštěstí „náš vztah“ nedošel ani k objetí, takže jsem se o něm další podrobnosti z jeho intimní stránky nikdy nedozvěděla.

Už od rána jsem cítila napětí v břiše. Pro upřesnění to rozhodně nebyly ani motýlky, ani prdy, ale stres, který je v mém životě vždy na prvním místě, co se týče poznávání nových věcí. Takže jsem se celé rande jen klepala, držela se za břicho a měla v puse nedostatek slin, což mohlo vypadat jako nějaký nácvik na talentové zkoušky do Dobřan.

„Ahoj,“ řekla jsem nejistě, jelikož opravdu nevypadal tak jako na fotkách. On si pravděpodobně pomyslel to samé, protože se tvářil úplně stejně jako já. Po minutě mlčení se mě zeptal: „Nezajdeme na nanuk?“ Taky mě mohlo napadnout, že by nebylo od věci si s sebou vzít peněženku. „Ale já u sebe nic nemám,“ odpověděla jsem s kapkou trapnosti v mém tónu hlasu. Podíval se na mě, jako kdybych mohla za všechny války i v paralelních dimenzích a asi mu přišlo hloupé mi říct jen: „Tak nic.“

Vybrala jsem si tedy nanuk Míša. Přišlo mi to v tu chvíli vtipné. Protože já jsem Míša a ten nanuk... No, nic. Sedli jsme si a mlčeli. „A jaká je tvoje oblíbená barva?“ zeptala jsem se nejistě. Touto otázkou jsem totiž chtěla nějak prolomit ledy mezi námi, ale očividně snažit si vybavit dotazník, který jsme dělali předchozí den na němčině, nebyla ta nejlepší volba. Po trapných dotazech z mé strany jsem usoudila, že by to ještě mohla zachránit procházka lesní cestičkou provoněnou čerstvě rozkvetlými jarními květinami, keři a stromy. Nezachránila.

Ještě toho dne jsem děkovala Bohu za to, že tyto otřesné 2 hodiny skončily a slibovala jsem mu, že zbytek roku a možná i ten následující na žádného kluka ani nepomyslím. 

A jak vzpomínáte na své první rande vy?